Zámek Lešná byl původně majetkem rakouské šlechty, říšských hrabat z rodu Seilern-Aspang. Hraběcí rodinou byl obýván do dubna 1945. Na konci války se rodina odstěhovala do rakouského Litschau, kde potomci rodu žijí dodnes. Zámek Lešná, park s oborou, velkostatek Lukov a rozsáhlé lesy byly zestátněny na základě Benešových dekretů. Seilernové se totiž během druhé světové války přihlásili k německému občanství.
Na zámku Lešná, který byl dokončen v roce 1893, žily 3 generace rodu Seilernů. Posledním majitelem byl František Josef II., který se narodil v roce 1914 a zemřel v roce 2004 na svém panství v Litschau. Potomci rodu nemají žádné restituční nároky. Majetek rodiny byl vypořádán v roce 1979 mezinárodní dohodou mezi Rakouskem a ČSSR. Přímý potomek původních majitelů, Johannes Seilern-Aspang, navštívil Lešnou naposledy v roce 2017.
Dnes patří zámek městu Zlín a veškerý mobiliář od roku 2009 Národnímu památkovému ústavu v Kroměříži. Téměř vše, co v interiérech vidíte, je původní.
František Josef Seilern-Aspang (1859 – 1919)František Seilern se stal dědicem rodinného majetku v devíti letech. Proto správu převzal strýc z milotické větve Seilernů Karel Maxmilián. František se začal starat o své rodové fideikomisní statky po dosažení plnoletosti. Stal se z něho obratný a podnikavý hospodář, který dokázal zvýšit efektivnost hospodaření zejména na lukovském velkostatku. K němu patřily v roce 1885 pozemky o výměře přes šest tisíc hektarů - pět panských dvorů (Lukov, Dolní Ves, Štípa, Nové Dvory, Hutě), lesy o výměře přes pět tisíc tři sta hektarů v deseti revírech: Lukov, Lukoveček, Ráztoka, Gruň ,Hutě, Držková, Trnava, Janůvka, Štípa, Dolní Ves. Vedle parní a vodní pily patřila k velkostatku také cihelna, pivovar byl tehdy mimo provoz a palírna byla pronajatá. Na vysokou úroveň se vyvinul chov ušlechtilého hovězího a vepřového dobytka a ovcí. Velký vzestup nastal v chovu koní.
V necelých třiadvaceti letech slavil František Seilern ve Vídni v dubnu 1882 svatbu s hraběnkou Ilonou z Wenckheimu, která pocházela z bohaté rodiny vlastnící majetky ve východních Uhrách. Tento sňatek oživil seilernské rodové vazby s uherskou aristokracií a vlastně spojil nepříliš vzdálené příbuzné. Františkův děda a Ilonina babička byli sourozenci. Po svatbě si František Seilern přivezl novomanželku Ilonu z Wenckheimu na Lešnou. Na konci listopadu 1883 se jim narodil syn Josef. Za necelý měsíc od jeho narození, 19. prosince 1883, mladá hraběnka zemřela.
Někdy kolem roku 1885 padlo rozhodnutí vybudovat na Lešné nový zámek. František Seilern se nejdříve pokoušel opravit původní zámeckou budovu, nakonec se ale rozhodl pro její stržení. Tehdy byl už František Seilern podruhé ženatý. Po předčasném úmrtí manželky se v lednu 1885 oženil s její sestrou – dvojčetem Saroltou z Wenckheimu.
Na Lešné žil František Seilern do ledna roku 1919, kdy ve svých šedesáti letech umírá. Pohřben byl do štípské hrobky. Dědicem rodových statků se stal nejstarší syn Josef, který se musel vypořádat s pozemkovou reformou, při které obětoval majetek ve střední Moravě a v jižních Čechách, aby udržel lukovský velkostatek ze dvou třetin ve svých rukou. Lešenský zámek při pozemkové reformě Seilernům zůstal spolu se závazkem, že areál bude dobře udržován, a sbírky ptáků, hmyzu a minerálů zůstanou i nadále přístupné veřejnosti.
Sarolta Seilern-Aspang, rozená hraběnka z Wenckheimu (1860 – 1946)Druhá manželka hraběte Františka Josefa Seilerna byla proslulá svou dobročinností a zbožností. Hlavně její zásluhou jsou dodnes Lukov, Štípa a Kostelec stále významnými místy v kraji. Sarolta se významně zasadila o vybudování charitativního komplexu v Lukově zvaného Carolineum, který vedly řádové sestry boromejky. Vybudovala zde sirotčinec, institut pro staré lidi, dívčí školu s klášterem a nemocnici, útulnu pro ženy a dívky. Ve Štípě vznikla nová škola a nemocnice za podpory manželů Seilernových. Hraběnka odkoupila i kostelecké lázně a přeměnila je ve středisko rekreace, kultury a léčby. Podnětem k Saroltině podpoře sirotkům se mohla stát smutná událost v jejím životě. Sarolta přišla v roce 1892 o své třetí dítě – právě narozeného syna Jindřicha.
V Moravském zemském archivu v Brně je uložena pozůstalost po hraběnce Saroltě. Hraběnčina korespondence je uložena v osmnácti kartonech a obsahuje 157 inventárních čísel. Hraběnka byla v neustálém písemném kontaktu nejen s velkou částí rodiny, ale také s přáteli a známými. Běžně komunikovala v němčině, francouzštině, češtině, maďarštině i v angličtině. Sarolta se zapojovala se i do společenského života obyčejných lidí. Navštěvovala školy, církevní a obecní akce.
Josef Karel Seilern-Aspang (1883 – 1939)Mladý hrabě Josef Seilern se od mládí vážně zabýval přírodovědeckým studiem, zejména ornitologií. Cestoval po světě. V letech 1911 – 1912 vydal své cestopisy o výpravách Na Dálný Východ a na Špicberky. Publikoval odborné práce, přivážel domů zajímavé přírodovědné exponáty a položil tak základ lešenskému přírodovědnému muzeu a dnešní zoologické zahradě. Kromě materiálů z oblasti mineralogie, entomologie, korálů a tak dále shromáždil Josef Seilern některé mimořádně rozsáhlé a odborníky ceněné soubory, zejména sbírku ptačích vajec obsahující snad až čtyřicet dva tisíc kusů, a sbírku kolibříků, která měla kolem deseti tisíc kusů. O sbírky pečovala jedna odborná síla a zámecké muzeum bylo o sobotách a nedělích veřejně přístupné.
Dobové materiály se zmiňují o zoologické zahradě, kam měla přístup i veřejnost, už někdy na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. V lešenském parku a oboře byly ve 30. letech například – antilopa jelení, sika Dybowského a japonský, smabar indický a malajský, džejran, mazama, orel královský, pštros emu nebo papoušek vlnkovaný. Některé druhy s chovaly v Lešné na prodej. Například emu, mufloni, daňci, jeleni Dybowského.
Josef Seilern měl dobré vazby na společenské kruhy v Praze a to díky sňatku s hraběnkou Terezií Lažansou. Účastnil se tamního společenského a kulturního života. V letech 1914 – 1921 zastával funkce ve vedení Moravské agrární a průmyslové banky.
Josef Seilern zemřel v létě 1939 a byl pochován k předkům do štípské hrobky. Nejstarší syn František (1914 – 2004) zdědil Lešnou i s lukovským velkostatkem, ale po skončení války se jeho jmění stalo státním majetkem.
